Mezinárodní horský průvodce UIMLA – UIMLA International Mountain Leader

Kobarid – Caporetto 1917

Slovinský Kobarid je spíše známy pod názvem Caporetto (Italsky), nebo Karfreit (Německy). Průlom italské fronty v roce 1917 u Caporetta patří k nejvýznamějším událostem první světové války. Německo-rakousko-uherské síly v ní rozdrtili italská vojska a posunuly frontu hluboko na italské území, až k řece Piavě.

Kobaridská kostnice

Kobaridské osárium (kostnice)  (2009 © Michal Lollok)

Kobarid najdete mezi městečky Bovec a Tolmin. Historii bojů na sočské frontě přípomíná vojenské muzeum a osárium, kde je pohřbeno 7014 italských vojáků. Na sočské frontě bojovalo tisíce vojáků českých pluků, proto se během návštěv Juslkých Alp snažíme postupně projít všechna pamětní místa.  Místa těchto bojů přibližuje Ernest Hemingway ve své knize „Sbohem armádo“.

„Za svých opakovaných masových útoků  utrpěla italská armáda celkové ztráty 370 tisíc mužů, aniž se jí zdařilo uskutečnit zamýšlený průlom fronty a proniknutím do hloubky rakouského území zde válku rozhodnout. Generál Luigi Cadorna, italský vrchní velitel, se k tomuto neúspěchu vyjádřil lakonicky: „Quasi nullo“. Rakousko-uherská armáda zaplatila za svůj úspěch daní krve; její celkové ztráty v těchto dvou hlavních bitvách dosáhly 180 tisíc mužů.“

„Desáté a jedenácté sočské bitvy se zúčastnilo na straně obránců asi 40 – 45 tisíc vojáků českých pluků se zbraní v ruce, což lze považovat za největší válečné zasazení českých vojáků v celé historii našeho národa. O tom, jak tito muži bojovali, svědčí skutečnost, že mnohé jejich jednotky vycházely z těchto urputných sražení s jednou třetinou svého počátečního stavu.“

Pamětní deska

Pamětní deska u kostnice (2009 © Michal Lollok)

Malby v kostele

Malba na zdi kostela kostnice (2009 © Michal Lollok)

U vstupu do muzea

Exponát muzea první světové války v Kobaridu (2009 © Michal Lollok)

Více fotografií z naší návštěvy Kobaridu najdete – zde

Internetové zdroje:

www.kobarid.si – stránky občiny Kobarid

www.militaria.cz – článek o Caporettu 1917  autorem je: Ing. Josef Fučík

www.kobariski-muzej.si – muzeum první světové války v Kobaridu


Popis bojů a průlomu na sočské frontě (převzato ze serveru www.militaria.cz, autorem textu je Ing.Josef Fučík – celý článek najdete –  zde)

„Italská válečná katastrofa roku 1917 byla pro mocnosti Dohody, tísněné již tak vývojem bojů na západní frontě, nemilým překvapením a vyvolala u mnoha jejích politiků depresivní nálady. Vždyť dosavadní situace na takzvané Jihozápadní (italské) frontě zdaleka nenasvědčovala, že by mohlo dojít k takovému zvratu situace. Naopak, když Itálie 23. května 1915 vyhlásila Rakousko-Uhersku, svému dosavadnímu vojenskému spojenci válku a vrhla celou sílu své čtvrtmilionové polní armády proti rakouským hranicím, jevily se italské vyhlídky jako velmi optimistické. Habsburská monarchie, jejíž síly těžce zápolily s ruskou početní přesilou v Haliči, byla v té době schopna střežit své hranice s Itálií jen nepočetnými, převážně teritoriálními jednotkami, které zpočátku jen stěží odrážely stále silnější italské útoky.“

„Avšak během tří let, v jedenácti bitvách na hraniční řece Soči, se postupně posilované rakousko-uherské sočské armádě dařilo protivníka odrážet a zabránit mu v proniknutí na území monarchie. Konečné odvrácení tohoto nebezpečí však statické sočské bitvy nemohly přinést. Rakousko-uherské armádní vrchní velení si bylo dobře vědomo, že pouhá obrana nestačí. Riziko dalších italských útoků přetrvávalo a bylo jasné, že zvrat může přivodit jen vlastní útočná operace. Na ní však neměla rakousko-uherská vojska na Soči dostatek sil a jediné řešení spočívalo v německé pomoci.“

„Němci, vědomi si pozitivních účinků zvratu na italské frontě pro své záměry, vyčlenili pro navrhovanou ofenzivu, přes těžké boje u Verdunu, šest pěších divizí a mohutné uskupení polního dělostřelectva. Z těchto a dalších pěti rakousko-uherských divizí, byla vytvořena 14. armáda, jejímž velením byl pověřen německý generál Otto von Below. K útoku tohoto svazu se měla z jihu připojit rakousko-uherská vojsková skupina generálplukovníka Svetozara Boroeviće de Bojna sjeho 2. a 1. sočskou armádou. K pokusu o průlom do italského vnitrozemí byl zvolen prostor mezi (dnes slovinskými) městy Bovec a Tolmin na horní Soče a jejím konečným cílem se mělo stát překročení italských hranic a proniknutí k řece Tagliamentu, vzdálené asi 70 kilometrů.“

„Ofenziva německé 14. armády a rakousko-uherských vojsk na Soči byla zahájena krátce po druhé hodině ranní 24. října 1917. Na počátku mohutné dělostřelecké přípravy útoku bylo zpočátku užito i chemické střelivo. Na tisíc plynometů německého ženijního praporu č. 35 chrlilo od úpatí Rabelniku, v pravidelně opakovaných salvách po dvou až třech stech ranách, miny se směsí dusivých plynů na protilehlé svahy, kudy probíhaly zákopy obrany italské 2. armády.“

„Překvapivý plynový útok měl drtivé účinky. Mnozí italští vojáci v úkrytech zemřeli, aniž se stačili probrat ze svého spánku a nasadit si plynovou masku. Ti, kteří tak stihli učinit, hynuli jen pomaleji a bolestivěji, neboť filtr italské „univerzální“ masky byl proti německé směsi plynů, tzv. modrému kříži, neúčinný.“

„Po několika hodinách palby polního dělostřelectva, kolem osmi ráno, se v mlze a dešti zvedla pěchota útočníků na tolminském a za hodinu poté na boveckém úseku fronty. Útočné vlny mířící k horským hřbetům Matajuru a Kolovratu a k hraniční řece Natisone (Nadiže) prolomily první italská postavení jediným náběhem. Během dne pronikly divize útočníků do hloubky až 25 kilometrů. Za nimi zůstalo prvních 15 tisíc italských zajatců a na jeden tisíc opuštěných děl.“

„Po tomto počátečním úspěchu se útočící divize v dalších dvou dnech zmocnily italských vysokohorských postavení na Kolovratu, Stolu, Matajuru a Globočaku. Již 27. října začaly jejich hlavní síly, za sněhových bouří, vycházet z hor a zamířily do benátské roviny. K nim se od jihu přidávaly síly rakousko-uherských sočských armád.“

„Ústupem z hor ztratil italský vrchní velitel gen. Luigi Cadorna všechny vhodné prostory, v nichž chtěl otřesené síly italské 2. armády zastavit. Nezbylo, než se dát na rychlý ústup k řece Tagliamentu. Tím byl průlom italské fronty dokonán a spojenci dosáhli během čtyř dní nejen svého plánovaného cíle, ale i jednoho z nejvýznamnějších vítězství první světové války. V této fázi bojů padlo do zajetí více než 200 tisíc Italů a bylo ukořistěno nepřehledné množství válečného materiálu.“

„Po obtížném přechodu Tagliamenta, jehož vzdutý proud tvořil mohutnou překážku širokou až jeden kilometr, pokračoval v prvních listopadových dnech italský úprk k záchytnému prostoru v hloubce benátského území. Tvořila jej řeka Piava, za jejímž západním břehem se usilovně budovala silná obranná postavení. Proto se ani německo-rakousko-uherští spojenci, ač dosáhli plánovaného cíle, na Tagliamentu nezastavili. Celá obrovská masa obou protivníků se tak dále valila k jihozápadu.“

„Kolem 10. listopadu pronikly jednotky rakousko-uherské 1. a 2. sočské armády k Piavě. Pokus o přechod řeky z chodu by se stal bez vydatné dělostřelecké podpory riskantním dobrodružstvím. Většina dělostřelectva dosud překonávala vodní toky daleko za pěchotou a muniční kolony vázly v blátě na přísunových cestách, které se nyní prodloužily téměř o 200 kilometrů.“

„Otázka jak dále pokračovat v ofenzívě se stala naléhavým předmětem jednání představitelů obou spojeneckých armád; 24. listopadu se k tomu setkal generál von Below s rakouským císařem Karlem a jeho šéfem generálního štábu generálplukovníkem Arzem. Hlavním problémem zůstávala doprava zásob k živení boje, vždyť každá z početných divizí by k tomu denně potřebovala stovky tun munice a dalšího materiálu.“

„Dne 3. prosince 1917 vydán rozkaz k zastavení bojů. Krátce poté se německé divize začaly vracet na západní frontu.“

Jeden komentář k příspěvku “Kobarid – Caporetto 1917”

  1. Klára říká::
    Srpen 2nd, 2009 v 19:44

    A navíc leží památník na kopečku nad městem, takže je odtud náramný výhled na okolní vysoké kopce a dole tekoucí řeku Soču:) A co teprve, když svítí sluníčko…, jak mohl mít někdo to srdce tady válčit.

Zanechte komentář