Mezinárodní horský průvodce UIMLA – UIMLA International Mountain Leader

Santiago de Compostela po čtvrté 2010

„Poutní cesta je paralela s cestou životní a cestou k sobě samému. Člověk je na cestě neustále, ale na poutní cestě je opravdu a bytostně. Na cestě mám jen starosti, že jdu do Santiaga. Čas plyne tak, jak mu dovolím. Jsem naladěn na cestu, otevírám se svým myšlenkám, citlivěji vnímám přírodu a lidi kolem. Raduji se z maličkostí, potěší jen slůvko „Buon camino“, které je nejčastější. Vyčistím si hlavu zrovna jako na treku v Himálajích“. Takto začíná deník z letošní pouti cestovatele  Ivana Pírka, který si máte možnost celý přečíst – zde.

Ve středověké Evropě zdědil křesťanský svět tři významná poutní místa: Kristův Svatý hrob v Jeruzalémě, hrob Svatého Petra v Římě a ostatky apoštola Svatého Jakuba v Santiagu.

Pocházel z rybářské rodiny, ale později se (stejně jako jeho bratr Jan) stal jedním z dvanácti apoštolů. Pro jeho vznětlivou povahu mu přezdívali „Syn Hromu“. Zasloužil se o šíření evangelia na Iberském poloostrově. Byl prvním z Ježíšových učedníků, který byl pro svou víru popraven. Stalo se tak r. 41 n.l. v Palestině, na rozkaz krále Heroda Agrippa I. Podle legendy bylo jeho tělo převezeno do země, kde působil jako misionář, a pohřbeno v nejzápadnějším cípu poloostrova, na místě, kde dnes stojí město Santiago de Compostela. Název SANTIAGO vznikl ze jména St. Jakob. COMPOSTELA pochází z latinského „campus stellae“ = hvězdné pole, které prý spatřil biskup Teodomiro (podle jiných zdrojů zbožný poustevník), a díky kterému apoštolův hrob objevil. Kostel, ve kterém byly ostatky uschovány, byl vysvěcen 25. července 816 (svátek sv. Jakuba) a v letech 1075 – 1211 vyrostla na jeho místě katedrála. K hrobu tohoto mučedníka se začaly vydávat stovky poutníků a Santiago de Compostela se stalo vedle Říma a Jeruzaléma nejvýznamnějším poutním místem. Po trase vznikaly ubytovny pro poutníky, byly zakládány kostely, stavěny mosty a budována města. Poutníci do Říma se nazývali Romeiros a jejich znakem byl kříž. Symbolem jeruzalémských poutníků, kterým se říkalo Palmeiros, byly palmové ratolesti. Svatý Jakub je pochován v Galicii a místo bylo nazváno Compostela. Kolem katedrály s hrobem apoštola vyrostlo město Santiago de Compostela. Poutníci se nazývají peregrinos a jejich znakem je mušle hřebenatka, ze které Jakub pil. V 15. st. do Santiaga dorazila i slavná výprava českého šlechtice pana Zdeňka Lva z Rožmitálu (na kraji města stojí dnes vysoký pilón, na kterém je 25 bust s nejvýznamnějšími osobnostmi světa, které navštívily toto město a na jedné je podobizna pana Lva). V době největší slávy Santiaga ve 12. st. přicházelo do města až 150 000 poutníků ročně. V roce 2004 to bylo 175 000 poutníků z celého světa.

Ve středověku byla tato pouť nesmírně dobrodružným podnikem. Přesto se lidé vydávali na cestu, aby prošli vyprahlou krajinou, šlapali přes ledové průsmyky Pyrenejí, přecházeli husté lesy, odolávali vyčerpání, v zimě i vedru, bránili se lupičům. Putování bylo svým způsobem vždy jakési „modlení se nohama“; člověk putoval osamocen vstříc vykoupení. Toto je dnes zapomenuto.

Ještě nechci být líný a „tak já teda jdu, aneb Moje Svatojakubská pouť, stejně tak se jmenuje má poslední kniha od Hape Kerlinga. Jakubská cesta do Santiaga de Compostela je vedle Via  Francigena vedoucí z Canterbury do Říma a vedle pouti do Jeruzaléma třetí křesťanskou poutní cestou.

Proč opět půjdu? Občas prach kolem, bláto na unavených nohách, někdy bičující
déšť, jindy spalující slunce na mé kůži.
Proč počtvrté během dvou roků na tuto cestu?
Kvůli krásným historickým městům?
Kvůli románským kostelům či jiným památkám?
Pro chutné a levné jídlo či výborné červené víno?
Ne, jenom mám chuť jít a jít.

Mé nohy mají stále chuť jít a jít, nezáleží na cíli. Jdu kolem báječných lidí, Španělů a také se zajímavými a pokornými poutníky z celého světa a proto žiji naplno. Je to mé obrovské štěstí, které si chci opět vychutnat. „Camino“ otvírá mé srdce, dodává vnitřní energii, naděluje mi radost. Na této pouti jsem jen já a má cesta; jeden den, jeden start, jeden cíl. To mezi jsem já.

Nevím, co den přinese, ale vím, že chci dojít. Nejsem na pouti sám, ale mnoho lidiček všech možných národností a věkových skupin. Nevybírám si je, ale jdu a žiji s nimi tuto pouť. Všechny své věci v báglu a stejně jich je moc; 14,5 kg váží batoh skoro celou cestu. Jak málo nám stačí k životu ☺. Každý den ujdu kus cesty a krajina i lidé se mění, mění se i profily a povrchy pod nohama, je teplo a slunce hřeje, někdy bičuje i déšť a vítr, někdy je horko, někdy jsem i mokrý; jsem součástí okolí a přátel, někdy jsem sám… Jsem to stále ale jen já. Jdu do Santiaga a je mi skoro jedno, co tam uvidím, je to můj cíl. Někdy se ptám sám sebe, proč tam jdu? Má to smysl? To, co mi dává pouť, je síla pro život ve světě, kde žiji, pohled do vlastního nitra, souznění s pocity a životy přátel souputníků. Tato pouť je pro mě láska k nejbližším, tady si plním tajná přání, tady otvírám své srdce spolupoutníkům zrovna jako oni mně; přijímám pomoc od jiných a snažím se ji opětovat, udělat radost jiným zrovna jako oni mně. Jsem naprosto svobodný, užívám si to nic, které se stává součástí všeho. Příroda, krajina, lidé a zvířata jsou mi průvodcem, čistá prostota, plesání duše, síla i slabost a hlavně poutníci…, to je má radost. A cesta je můj život. To je má pouť. Jdu tam, kde cesta je víc než cesta.

Toto jsem si říkal, ještě než jsem odjel.

Ivan Pírko, 2010

  • Deník z poutní cesty naleznete – zde
  • Cestovatelské deníky Ivana Pírka ke stažení – zde

Jeden komentář k příspěvku “Santiago de Compostela po čtvrté 2010”

  1. Moc pekne napsane, jdu si hned precist ten denik 🙂

Zanechte komentář